Zpět na hlavní stránku
Zpět na hlavní stránku
Vše se uskutečnilo v úterý 22. prosince 1998. Sraz byl stanoven na 6.15 na Smíchovském nádraží (asi proto, aby Jirka mohl jet ze sídliště Krč přímým autobusem a ne metrem). Já s Honzou jsme operativně domluvili svůj předsraz na Hájích v 5.30 , což byla na právě začínající vánoční prázdniny celkem vražedná hodina. Honza si jako obvykle dával trochu na čas (na kteroužto okolnost už jsem si dávno zvykl), dorazil kolem 5.35, ale dle svého sdělení teprve v 5.27 odcházel z domova (!!). Nutno ovšem dodat, že v úseku Metodějova - Háje Honza mastňácky použil autobusové linky MHD.
Michala jsme přibrali na Opatově. Dojeli jsme na I.P.Pavlova, pak tramvají kousek na Karlovo náměstí, pak jsme zase zalezli pod zem a béčkem dojeli až na Smícháč. Jirka už čekal v nádražní hale před pokladnami. Byl otočen k nám zády, a tak jsme ho hromadně přepadli. Zakoupili jsme bilety do Rožmitálu pod Třemšínem, a to z Prahy - Radotína, neboť ten hrozný "rychlík" jménem Otava, kterým jsme bohužel jeli, byl zařazen mezi vlaky, které patří do Pražské integrované dopravy. Lidsky řečeno, dá s v něm na území Prahy jet na tramvajenku. I tak to ovšem byly těžké peníze: Praha - Rožmitál za (bratru i sestře) 62 Kč.
Jirka se divil, že se nám také jednou podařilo se sejít v plném počtu. Byl to celkem výkon, protože naposledy jsme se všichni sešli před rokem na příbramském okruhu. Jsme prostě vytížení mladí lidé a každou chvíli někdo nemůže. Ale to jsem měl ještě jedno eso v rukávu. Jel totiž i Marek, můj kamarád z matfyzu, takže nás celkem bylo pět. Mí přátelé a kamarádi se tedy nazývají : Bumba Jan, Koukol Jiří, Ambrož Michal, Stránský Marek a Pepek Zilvar z chudobince... Ale néé, co to plácám, to už je Poláček.
Na peróně číslo jedna už byla přistavena ta motorová hrůza jménem Otava. Ještě že jela místo hydry modernější osmčtyřidvojka (opět pro nezasvěcené hydra = hydraulický expres, 842 = moderní varianta téhož s modrým světlem na boku). Marek už na nás mával z okna, a tak jsme se nalodili k němu do oddílu. Odjeli jsme přesně v 6.25. Cesta ubíhala celkem rychle a my se bavili o všem možném. Počasí vypadalo po ránu pěkně, za Zdicemi byl vidět pěkný východ slunce, ale pak se zatáhlo a celý den sněžilo a bylo pod mrakem. Byl ale mnohem lepší sníh, než kdyby pršelo.
Nějak se stočila řeč na osobní partnerské vtahy, z čehož pro mě netakticky vyplynulo, že jsem v současnosti nezadán, načež Marek začal vyřvávat na celý vagón, jestli se někdo (rozumí se nějaká žena) nechce seznámit. Já se rozhlédl kolem, jestli to jako bude stát za to, ale můj pohled zamrznul na jedné babce (jak to jen zadefinovat ?) korpulentních křivek a tvarů, která seděla naproti přes uličku a pletla, a rázem mě přešla chuť na nějaké seznamování. Mimochodem, pohledné slečny, jsem vám k dispozici na mailu David.Silar@centrum.cz .
Přišel průvodčí, Jiří zase opruzoval se svou kilometrickou bankou, takže chudák štiplístek musel dlouho počítat ujeté kilometry, samozřejmě se spletl, neboť odečetl navíc 4 kilometry z hlaváku na Smíchov, které Jirka neprojel a ani projet nehodlal, na což ho (ne na to, že to neprojel, ale že to on, průvodčí, špatně odečetl) Jirka při jeho (stále mluvíme o průvodčím) druhém zpětném průchodu vagónem drze upozornil, načež (protože to byl velice slušný průvodčí) tento mu zápis v bance s omluvou opravil. Fuj, to je ale věta !
Druhého průchodu průvodčího využily ale také nekalé živly - konkrétně jeden děda v oddíle za námi. Začal si stěžovat, že je ve vagóně zima. Přitom to vůbec nebyla pravda, sice nebylo přetopeno, ale vzduch ve vagóně, lidově řečeno, byl příjemně saturován vlhkostí a temperován asi na 18 stupňů Celsia, což je dle Honzova odborného sdělení příjemná pokojová teplota. A on to musí vědět, on je chemik ! Dědův útok byl vodou na mlýn výše zmíněné babce, na které už od Zdic visel jeden můj zamrzlý pohled a která, aniž by vzhlédla od pletacích jehlic, podpořila dědu podobnou argumentací. Řeknu vám, ještě že se se mnou nechtěla seznámit ! Po tomto výstupu si někdo z naší skupiny začal klepat na čelo v tříčtvrtečním taktu a Marek se nesměle pokusil sdělit vagónu, že je tady docela teplo. Hned ale přestal, protože děda nasadil jeden z výhružných obličejů, který už neméně úspěšně použil při naší seznamovací akci. Chudák průvodčí udělal to nejrozumnější, na útoky nereagoval a takticky opustil vagón.
Takže jsme se cestou rozhodně nenudili. Přes Příbram jsme dojeli do Březnice, kde jsme byli v 8.20. Nyní bych chtěl poděkovat Českým drahám, nejen že nás dovezly kupodivu až sem, ale hlavně že obnovily přípojný spoj do Rožmitálu, bez kterého by se tento výlet těžko mohl uskutečnit. Ale vytížený spoj to teda nebyl. Kromě nás pěti jel jenom jeden cestující, takže jsme dost příznivě ovlivnili výtěžnost tohoto vlaku. Na třech zastávkách na trati nikdo nenastupoval, a tak jsme se vezli jako v rychlíku a vše projížděli. Na malém rožmitálském nádražíčku jsme byli v 8.36. Byla celkem zima, na zemi leželo takových 5 cm sněhu, a tak jsme se navlékli do rukavic a čepic. Já jsem ještě vyfotil naší výpravu před orchestriónem a pak jsme vyrazili do města.
Za nádražím na ulici jsme narazili na modrou značku a Jiří se vytasil s podrobným plánem celého výletu, který opsal z jakéhosi předpotopního turistického průvodce, který dělal dojem, že podle něj chodil ještě po vlastech českých Miroslav Tyrš. Jen pro úplnost bych kousek odcitoval (neboť se mi tento dokument nakonec podařilo ukořistit): "Značka vede zprava kolem obilního sila u rožmitálského nádraží. Dojdeme po silnici na okraj Rožmitálu, přejdeme státní silnici a okolo benzínové pumpy procházíme podél hráze rybníka a stadiónu přes nové sídliště k autobusovému nádraží k rozc. tur. cest." Dobu vzniku onoho průvodce pomohlo identifikovat slovní spojení "nové sídliště". Šlo totiž o tradiční zástavbu ze třicátých let. Jirka také sdělil výpravě, že celková délka výletu (dle průvodce) je kolem 30 km, čemuž jsme se všichni srdečně zasmáli, protože jsme už měli s Jirkovými průvodci a výpočty délky trasy své zkušenosti. Když jsme totiž šli z Příbrami do Milevska, Jirkou avizovaná délka byla 40 km. Co na tom, že jsme pak šli o pouhých 15 kilometrů více. Každý se někdy drobně splete, ne ? Michal chtěl tehdy Jirku zaškrtit, zvláště poté, co se v Milevsku zjistilo, že nejede ani avizovaný vlak a v Táboře po téměř dvouhodinovém čekání na rychlík měl tento ještě půl hodiny zpoždění. Ale to je jiná kapitola, zmiňuji to zde proto, aby bylo jasné, jak rychle se ztrácí důvěra a jak pomalu se nabývá zpět. Všichni se tedy podvědomě připravili na délku o polovinu vyšší, tedy 45 kilometrů.
V rámci objektivity je třeba dodat, že se průvodce moc nesekl, skutečně jsme prošli okolo benzínové pumpy, rybníka a "stadiónu" a přes nové sídliště dorazili kolem kouřící školy na místní rozc.tur.cest. Ta škola kouřila fakt hrozně. Začali jsme spřádat teorie proč: nejdřív zaujala teze, že školník asi topí rašelinou a hlínou z vlastní zahrádky, ale pak jsem prohlásil, že asi právě proběhla revoluce a žactvo zatopilo celým profesorským sborem. No chtělo by se vám vysedávat 22.12. ještě ve škole ? Honza ještě prohlásil, že to těm parchantům přeje, že vždycky mají víc prázdnin než vysokoškoláci, tak aspoň je to jednou naopak.
U rozc.tur.cest u autobusového nádraží jsme zašli do místní sámošky a zakoupili něco sladkého na zub - vrcholové tatranky a jiné pochutiny. Honza ještě zaskočil do trafiky a koupil Lidové noviny, protože v nich byl program televize na celé svátky. Když jsme vyšli ven, právě odjížděl místní autobusový spoj, který nás teda pěkně podusil. Řeknu vám, s ochranou ovzduší to není v Rožmitále žádná sláva. Ještě jednou jsem se totiž ohlédl a kouřící komín školy mi silně připomněl krematorium. Kolektivně jsme pak školu překřtili na Rožmitáls Hitlerschule doktora Mengeleho a já dodal, že k přepravě žáků asi škola používá orchestrion, kterým jsme přijeli. Šel jsem totiž během jízdy na záchod a výfukové plyny byly vyvedeny právě tam.
Kolem Podzámeckého rybníka a kolem domu s deskou, kde působil Jakub Jan Ryba, jsme došli na náměstí s vánočním stromem. Vyfotil jsem si kostel sv. Jana Nepomuckého, obešli jsme náměstí, prostudovali trochu mapu okolí na informační tabuli a vyrazili dál po červené značce. Jakub Jan Ryba působil ve zdejší škole (asi ne v té kouřící na sídlišti) v letech 1788 až 1815, jak dí podrobný turisticko-vlastivědný text na druhé straně mapy. Složil na 1400 skladeb, z nichž nejnámější je česká vánoční mše "Hej mistře". Zápasil celý život s bídou pro nepřízeň vrchnostenských a zvláště pak církevních institucí, aby uživil svých 13 dětí. Nakonec v necelé padesátce dobrovolně ukončil svůj život v lese u Voltuše.
Po červené značce jsme opustili Rožmitál a došli na místo, kde se odpojuje zelená značka do Starého Rožmitálu, kde působil mimo jiné jako farář Václav Hájek z Libočan, autor Kroniky české. Také je zde hrob J.J. Ryby, i když byl nejdříve pochován jako sebevrah na morovém hřbitově a jeho ostatky byly přeneseny do Starého Rožmitálu až v roce 1855.
Jirka zase začal citovat svého průvodce, ale umlčeli jsme ho. Šli jsme po malé silničce, která byla zapadaná sněhem. V kopci nás předjela malá dodávka Ford a hned se kolem rozhostila typická vůně domova a pole. Že se ti zemědělci nestydí - vodí prasata na dálnici a zatím si vozí hnůj ve fordce ! Pak jsme odbočili do staré jabloňové aleje a asi po kilometru jsme došli na rozc. Na Flusárně. Zde se, jak tvrdí mapa, louhováním popela z dřevěného uhlí vyráběla žíravá potaš, lidově flus, která se používala při výrobě skla a mýdla. Na rozcestí jsme vyměnili žlutou značku za červenou a začali stoupat do Voltuše. Prošli jsme vsí a na horním okraji jsme odbočili do lesa k Rybově mohyle, která stojí v místech, kde se roku 1815 tento hudební skladatel zasebevraždil podřezáním žil. Pro můj fotoaparát byla v lesa tma, ale Michal s Markem a Honzou pomník vyfotili. Udělali jsme také eine kleine pause (EKP).
Pak jsme pokračovali dál po žluté značce krásnými brdskými lesy v Přírodním parku Třemšín nejprve kolem hájovny Na štěrbině až na rozcestí s modrou značkou. Stále drobně sněžilo, ale to nebylo vůbec na závadu. Po modré jsme Na Trepandě přešli státní silnici a po lesní cestě začali obcházet Třemešný vrch, kde je rezervace s výskytem lýkovce jedovatého, vraního oka a česneku medvědího. Já, Marek a Michal jsme dali opět průchod své oborové deformaci, a tak cesta plynula za debaty o Windows NT a zejména o OS Linux. Pod Třemešným vrchem jeden z lesních dělníků stahoval s koněm klády z lesa a varoval nás, že o kus dál konají myslivci něco jako akční střílečku a laser game maskovanou termínem hon, a tak ať si dáme pozor.
Vystoupali jsme až na červenou značku a po ní a po asfaltové silničce, která byla celá čerstvě zapadaná a bez jediné stopy jsme došli až k Třemšínské boudě. Vedle boudy je postaven litinový Gangloffův kříž na paměť význačného lesního odborníka Karla Gangloffa. Odtud to byl na vrchol Třemšína (826,7 m n.m.) už opravdu kousek. Zapíchli jsme to u kapličky a občerstvili se vrcholovou tatrankou. Na rozcestníku stálo, že do Kasejovic, cíli dnešního putování, zbývá 15,5 kilometru, za sebou jsme měli přibližně kilometrů čtrnáct, a tak jsme Jirku i s jeho výpočtem vzali na milost. Pak jsme ztekli zbytky gotického hradu, který se kdysi rozprostíral na vrcholu. Ani Lev z Rožmitálu neměl v 15. století dost peněz na obnovu, a tak od té doby hrad chátrá. Takže z něj mnoho nezbylo, jen základy dvou bašt, zbytky věže a příkop. Můj pokus vybírat vstupné nebyl korunován úspěchem. Zato jsme objevili dřevěnou "rozhlednu", která byla loni opravena. Fyzicky zdatní jedinci (byli to všichni kromě Marka, který ne úplně dobře snáší výšky) vylezli po žebřících na vrchol dřevěné konstrukce. I kdyby však nebylo zataženo, asi bychom moc neviděli přes vzrostlé stromy. Zato jsme však čas od času slyšeli výstřely perkusní střelby. Buď to byli myslivci, nebo vojáci z nedalekého vojenského prostoru.
K něčemu byl Marek dole přece jenom dobrý - učinil zápis do vrcholové knihy, která byla důmyslně ukryta v pařezu a také nás fotograficky zvěčnil na rozhledně coby dobyvatele Třemšína. Pak se to ale nějak zvrhlo či co a Marek nás začal sadisticky fotit při sestupu dolů tak, jak to umí jedině on. Prostě kdybychom všichni padali, tak by to s ním ani nehlo a jen by chladně cvakala závěrka jeho zrcadlovky. K Markovi se nakonec přidal i Michal a to se měl člověk co ohánět, aby nezavdal příčinu vzniku kompromitujících materiálů v palbě dvou fotoaparátů a ještě se udržel na žebříku. A to měl Jirka výstup a hlavně sestup o to těžší, že měl na nohou prestiže a po namrzlých žebřících lezl bez rukavic ! Zběžně jsme ještě prolistovali vrcholovou knihu, zjistili jsme, že před třemi dny tu byla výprava na běžkách a vrátili jsme se zpět ke kapličce.
Nyní nás až do cíle vedla modrá turistická značka. Klesali jsme po pěšině celkem prudkým svahem dolů, někde to skutečně bylo o hubu a Marek opět pořizoval fotodokumentaci. Sešli jsme na vrstevnicovou cestu a po ní došli na rozcestí s červenou značkou, kde byla cesta jako sklo - byla na ní celkem tlustá vrstva ledu. Zkusil jsem se zklouznout, ale neměl jsem to dělat, neboť po chvilce jsem, zjemněle řečeno, klesnul do kolen, čili jsem sebou říznul za pobaveného zájmu okolního početného publika. Po půl kilometru jsme se od červené značky odpoutali, přešli asfaltku, která propojuje jednotlivé hájovny a šli dál cestou rovnou jako podle pravítka. Jirka prohlásil, že mu to trochu připomíná Šumavu a musel jsem mu dát za pravdu. Vrcholem Třemšína, který byl při ohlednutí krásně vidět, prakticky končí v tomto směru Brdy, a tak jsme pozvolna vešli do typicky české mírně zvlněné krajiny. U Nuslovny nás ještě čekal menší mokřad s tůňkami mezi trsy trávy, ale ve vysokých botách to nebyl žádný problém. Jen Jirka v prestižích skákal mezi trávou trochu víc, než je obvyklé. Řeč se stočila na školu, já s Markem jsme vyprávěli o svých diplomkách.
Před Starým Smolivcem jsme definitivně opustili krásné brdské lesy a do Kasejovic jsme šli už výhradně po polních cestách. Vesnička Starý Smolivec má také jednu zajímavost. Nachází se zde barokní patrový zámek, který byl postaven v 18. století v hospodářském dvoře za Janovských z Janovic. Autorem plánů byl patrně italský stavitel A. de Maggi. Hned se mně vybavilo: Miláčku, co bude dnes večer dobrého ? Přece polévka s játrovými knedlíčky a mušličkami ! Vy a Maggi, spolu a chutně ! (Ach jo, proč si ty reklamy člověk tak pamatuje ?). Ovšem za ta léta se z hospodářského dvora stal místní kolchoz a sovchoz s krav.(ínem) či vepř.(ínem), také na stěně přibyla pamětní deska, že budovu místní občané v roce 1963 v akci Z přestavěli za xy brigádnických hodin na kulturní dům a tak si jistě dovedete představit, jak ten zámek asi vypadal.
Polní cestou jsme obešli dva menší rybníky a asi po třech kilometrech po ní došli až k Metelskému rybníku a do vesničky Metly. Pod křížem na hrázi rybníka jsou pohřbeni vojáci, kteří padli roku 1620 při srážce císařských a stavovských vojsk u Radošic. Ve vesnici mají na návsi krásnou kapličku a taky roubenou studnu s rumpálem. Vše slouží patrně v horkých letních měsících ke chlazení zlatavého moku, neboť na konci špagátu byla připevněna basa. Bohužel jsou zimní měsíce, a tak byla prázdná. Alespoň mně ale Marek při vytahovacím úsilí u rumpálu vyfotil.
Pak už jen 2 kilometry po silnici kolem rybníků Divák a Zámlyňského a už jsme byli ve vesnici Zámlyní. Zde jsme se mnoho nezdržovali a hned šli dál - kousek po hlavní státní silnici, pak po hrázi Újezdského rybníka a pak jsme stoupali po silničce na kopec ke křížku. Odtud to bylo do Újezda u Kasejovic jen pár kroků. Na svažité návsi je dominantou krásně opravená kaple a kolem ní samé vrby, což je uprostřed vesnice docela netradiční. Udělal jsem si foto, Marka zase zaujaly okolní opravené domy. Jeden z domorodců s námi zapředl hovor a ptal se, odkud kráčíme.
Z Újezda jsme stoupali nejprve úvozovou cestou a pak po poli na poslední kopec na trase. Zase jsme se bavili a železničních vozidlech a zazněl názor, že model řady 810, neboli orchestrión i s přípojnými vozy typu Baafx, vyráběný vagónkou ve Studénce a okupující drtivou část našich lokálek, musel vzniknout jako pomsta dinosaurů či trilobitů za své vyhynutí. A hned jsme měli další hezkou přezdívku. Už žádná osmsetdesítka, ale od teďka jen a jen pomsta dinosaurů.
Když jsme byli na kopci a dole pod námi byly Kasejovice, naše meta a cíl, spustil místní rozhlas ryčnou dechovkou. Težko se člověk ubránil dojmu, že to bylo kvůli nám na uvítání. A tak naše zasněžená vánoční výprava téměř tanečním krokem v rytmu polky dorazila do Kasejovic. Už v ulicích malého městečka jsme se dozvěděli z tlampačů, že místní pan doktor nebude přes Vánoce ordinovat, že jsou na prodej vánoční kapři a že na Štědrý den se v kostele sv. Jakuba bude konat "půlnoční mše" v 16 hodin. Kolem kostela jsme došli na náměstí. Když už jsem psal o pamětihodnostech po celé trase, nemohu vynechat ani Kasejovice. Prvá zmínka pochází z roku 1264, kdy na zdejší tvrzi sídlil Zdeslav z Kasejovic. K rozvoji městečka přispěly nálezy drahých kovů v okolí, v době lucemburské došlo k největšímu rozkvětu dolů v blízkém Újezdě. Od 18. století je známé kasejovické krajkářství, v 19. století se zde vyráběly z březových kořenů dýmky zvané "kasovky". Roku 1878 byly Kasejovice povýšeny na město, ale v nejbližších letech téměř celé obyvatelstvo (asi 2000 osob) odešlo za oceán do Ameriky. Významně se do dějin města zapsali Židé. Židovská čvrť byla postavena jako uzavřené ghetto v roce 1727. Raně gotický kostel sv. Jakuba z konce 13. století, barokně upraven v 18. století, zařízení rokokové. Tolik kunsthistorická a vlastivědná vložka.
Na náměstí jsme probírali další možnosti, jak naložit se zbytkem dne. Buď zajít do hospůdek kasejovických, nebo provést přesun do nedalekého Nepomuku. I když Jirka silně lobboval za vlak, nakonec zvítězila naše lenost a přesun pomocí autobusu. Trmácet se kilometr na nádraží a pak ještě jet orchestr, pardon, pomstou dinosaurů ? Asi v 15.20 jsme autobusem odjeli do Nepomuku k nádraží, které je dost daleko od města. Zde byla v mapě nakreslena, jak Honza říká, "koňská hlava", neboli mapová značka restaurace. Ovšem na místě samém nás vítala budova v dezolátním stavu a rozbitá okna. Šikovnou pátrací akcí a zasvěceným kladením těch správných otázek místním domorodcům jsme získali trasu k dalšímu občerstvovacímu zařízení za přejezdem. Vydali jsme se tam a hned bylo vidět, že někteří účastníci výpravy (že Michale ?) cestou do hospody viditelně pookřáli a citelně zrychlili tempo.
Číšník byl trochu zvláštní. Ještě jsme ani neusedli a už se nás ptal, co to bude. Zatím jsme se domlouvali a tak číšník odkvačil a delší dobu naše posunky a pokusy o objednání se stoickým klidem ignoroval. Asi na plzeňsku platí: kdo rychle objednává, dvakrát objednává. Nakonec jsme se dočkali a dali si každý pivo a rum. Moc jsme to neprotahovali, rozhodli jsme se totiž, že pojedeme osobákem do Plzně a tam, jelikož budeme mít hodinu na přestup, sezení dokončíme.
Kolem půl šesté jsme tedy odjeli vlakem přes Blovice, Starý Plzenec a Plzeň-Koterov na plzeňské hlavní nádraží. Restaurace v hale byla zavřená (zatím byla zavřená vždy, co jsem byl v Plzni), a tak jsme zapadli do známého bufetu vedle. Celé prostředí nevypadalo vábně, ale co se dalo dělat. Všichni jsme si dali párek a pivo na stojáka. Fakt, tyhle starý bufíky se už tak často nevidí. Jídlo a pití nám zpříjemňovala přítomnost bývalých, silně podnapilých, vojínů základní služby, kteří svůj odchod do civilu hodlali náležitě oslavit a také přítomnost po stole lezoucích malých živočichů. Nejsem sice entomolog, ale viděl bych to takto: kmen Členovci (Arthropoda), podkmen Vdušnicovci (Tracheata), třída Hmyz. Zde jsem chvíli váhal, zda živočichy řadit mezi třídu Hemimetabolia (řády jepice, vážky, rovnokřídlí, stejnokřídlí, ploštice, vši, škvoři a švábi), či mezi Holometabolia (řády motýli, dvoukřídlí, blanokřídlí a brouci). Nakonec jsem se nechal kolegy přesvědčit, že to na šváby nevypadá a tak to vyhrál řád brouků. Děkuji tímto také svému gymnaziálnímu sešitu z biologie za osvěžení cenných informací.
V příštích chvílích skupina vojínů prohlásila Marka pro jeho výšku za basketbalistu a nádobí přišel sebrat člověk, o jehož čistotě jsem neměl sebemenší iluze. S Markem jsme odešli zavolat Mirkovi do Letohradu, abychom se domluvili na běžkařské akci v Jeseníkách. Na schodech jsem Markovi řekl, že Česká obchodní inspekce a Okresní hygienik by měli v bufetu asi celkem dost práce.
Ale to už se přiblížila hodina našeho odjezdu. Nalodili jsme se do rychlíku Františkovy lázně - Praha a celkem v poklidu a za družného hovoru o dalších plánovaných akcích absolvovali cestu do Prahy. Na Smíchově jsme byli asi v půl deváté. Vystoupil zde Jirka s Markem, my ostatní pokračovali na hlavní nádraží. Pak už jen obligátní cesta metrem na Opatov, kde vystupoval Michal a na Háje, kde jsme se rozloučili já s Honzou. A jsme na konci.
David.Silar@centrum.cz