Pochod Praha - Prčice 23.května 1998

tentokrát opravdu z Prahy

Zpět na hlavní stránku
Pro letošek jsme si dali úkol opravdu úctyhodný - vyrazit a hlavně dojít do Prčice až z pražského Jižního města, což je bratru nějakých plus mínus 70 kilometrů. Nevím, co jsme si chtěli dokázat, ale asi dobrou fyzickou kondici pro letní Slovenské rudohoří .

Sraz byl opravdu lakonický - před pátou hodinou ranní na stanici metra Háje, kde byl také start pochodu. Byl jsem tam asi 10 minut před pátou a turisti se už scházeli. S počasím to zatím nebylo nic moc, byla celkem zima. V jednom hloučku jsem poznal bývalého ministra a premiéra Jana Stráského, který si dával jednu z předstartovních cigaretek. V pět babky otevřely start, každý zaplatil 15,- Kč startovného a obdržel mapu, popis cesty a papír na razítka z kontrol. K tomu byla ještě k dispozici barevná mapa (ještě s předtištěným startem Střezimíř 22 km) z dob, kdy chodily tento pochod desetitisíce lidí.

Ve frontě jsem uviděl Alnagona , a tak už jsem nebyl sám. Za chvíli dorazili na Háje i Marek (ten to měl jako já kousek) a Pavel Kučera se svým kamarádem, kteří přijeli 505 -tkou. V 5.02 odstartoval Jan Stráský a my, hádejte co ? Čekali jsme na Jirku, který měl dorazit až prvním metrem až kolem 5.08. Začaly padat hlášky (musím se přiznat, že ode mě), že takhle nám pan poslanec uteče, ale čekali jsme. Asi v 5.10 konečně dorazil Jirka se svým kolegou z dopravní fakulty.

A tak jsme asi v 5.16 vyrazili na trať (v této chvíli ještě s humorem). Nějak jsem se dostal do čela sedmičlenného pelotonu a vedl ho změtí paneláků k červené škole a Milíčovskému lesu. U dvora v Milíčově byl vidět krásný východ slunce, což dávalo tušit, že bude asi velké teplo. Prošli jsme lesem a silničkou a později ulicí Josefa Bíbrdlíka došli do Újezda. Nešli jsme nijak pomalu - asi šestkou, neboť Jiří tvrdil, že ke konci to půjde už pomaleji. Předháněli jsme i první pochodníky - skupinu slečen, o kterých Marek prohlásil, že jsou asi dvakrát na tripu (na výletě i na tom drogovém) a později na mostě přes dálnici i trampíky v maskáčích. Míjeli jsme také sympatické směrovky vyznačené cyklistické stezky jako : Vídeň 247 km apod. Někdo prohlásil: tak jdeme,ne ? Na mostě za Újezdem nás také klusem předběhli dva staříci, za což je naše skupina odměnila dlouhotrvajícím spontánním potleskem. Nejhorší také bylo, že vůbec nevypadali jako turisti. Žádný batoh, ten první spíš vypadal jako homeless běžící pro podporu.

S Alnagonem jsme začali dávat jednotlivým účastníkům přezdívky - tak před Průhonicemi jsme uviděli člověka v podkolenkách, který hned schytal alias "bílá ponožka", "Skot" a "Bavorák".

V Průhonicích jsme zahnuli na silnici směrem na Rozkoš, v kopci jsme minuli statečného účastníka na vozíčku ( o kterém psala pak Mf Dnes) a napojili se na červenou značku. Šli jsme po ní nad druhou částí průhonického parku a rybníkem Labeška. Předbíhali nás další lidé, jeden pro svůj nezapomenutelný styl získal přezdívku František Drtikol. Opálená lýtka a tvář zarostlá plnovousem. Vždy šel tak 100 metrů pěšky a pak 100 metrů běžel.

A tak jsme dorazili do Osnice. S Markem a Alnagonem jsme utvořili pěvecké trio a zpívali jsme co se dalo - Nohavicu, Marek Slávu Janouška a další folkaře. Vystoupali jsme nad Osnici a pořád byla vidět Praha. V lese jsme pak klesli k Botiči a po žluté značce došli k chatové osadě. Udělalo se celkem teplo, a tak jsme shodili pár vrstev a doplnili tekutiny. Jirka prohlásil, že jsme ještě nic neušli a bohužel měl pravdu. Další cesta vedla po silnici do Radějovic a dále na Hlubočinku, u které jsme přešli starou benešovskou silnici. Pak jsme stoupali polní cestou do Sulic, kde byl opět výhled na všechny strany a bylo odtud vidět modřanské sídliště, což mě osobně po zhruba třech hodinách chůze moc nepotěšilo.

Za Sulicemi jsme málem zbloudili, ale jeden děda ve žlutozelených kalhotách, se kterým jsme se tak trochu předháněli, nás nasměroval dobře. Rázem jsem byl s Alnagonem v čele skupiny. Za Sulicemi jsme se napojili na modrou značku a za debaty o starých dobrých IQ 151 a Windows 1.0 došli do Kostelce u Křížku. A zde někde se nám začala vzdalovat skupina, ve které byl Jirka (jak jinak), jeho kamarád z dopravky a kolega Pavla Kučery. Šli jsme borovým lesem chatovou oblastí, minuli Markvartův rybník a později jsme se napojili na zelenou značku a po ní došli krásnými lesy až na Gryblu a Panskou skálu. Vůbec jsme se nezdržovali (což byla trochu škoda) a klesali jsme (po mně už známé cestě) po modré značce z kopce dolů. Pochod je možné absolvovat i na kole a zrovna v kopci opravoval jeden cyklista defekt. V kopci nás předběhl další děda - přezdívka zelená kombinéza, což už nás štvalo a Marek zkusil popoběhnout, ale hned toho naštěstí nechal. Pavel si začal stěžovat na boty a řekl, že to jistí Heřmánkův styl z filmu Kam pánové, kam jdete, jen mu ještě chybí sako a mokasíny. Co se týče obuvi, tak to vyhrála na celé čáře značka Prestige, která se vyskytla v naší skupině v počtu pěti (!!!) kusů (já, Marek, Jirka, kamarád Jirky a kamarád Pavla Kučery). Ale i u jiných pochodníků byla dost v oblibě.

Přešli jsme Dolní Požáry a za Markova líčení obsahů jejich gymnaziálního časopisu Rušek jsme se doblížili až do Týnce nad Sázavou. U nádraží začalo mrholit, a tak jsem natáhl bundu. Přešli jsme most a já s Alnagonem jsme úplně vyběhli schody ke kulturáku, kde byla první kontrola. Byla to totiž vítaná změna pro stehenní svaly. Bylo něco před desátou a měli jsme za sebou asi 28 kilometrů. Jiřího skupina už na nás nadrženě čekala. Pavel si vyměnil boty, Marek ponožky a oblepil si nohy náplastmi (to brzo,co ?), všichni jsme pojedli (udělali jsme eine kleine Fruhstuck pause) a vyrazili dále asi v 10.15.

Po zelené jsme klesli k potoku a pak už po místním značení jsme se ubírali k Chářovicím. Zde jsme přešli na cestu z panelů a na polní cestě jsme přehonili jak pana Stráského (!), tak i Františka Drtikola. Bylo vidět, že pan poslanec jde velice promyšleným tempem. Alnagon pak zapěl pozměněný song František od skupiny Buty, kde se samozřejmě zpívalo : "....jeden hodný člověk, jmenoval se František Drtikol. František, rodák z blízké vesnice, tada dam tam ....". Napojili jsme se na silničku a po ní klesali (už zase se zelenou značkou) do Chrášťan. V kopci byl pěkný výhled na kostel ve Chvojenu a Alnagon mi líčil obsah knihy Stopařem po galaxii (nebo tak nějak) a byla to velká legrace. V Chrášťanech jsme opět dohonili dědu v žlutozelených kalhotech, trochu jsme s Alnagonem poodešli i Markovi a Pavlovi, ale pořád ne a ne dohonit úvodní skupinu s Jirkou, která udržovala hlavně díky Pavlovu kamarádovi strojové tempo.

Za Chrášťanami jsme šli údolíčkem Černíkovického potoka až do Černíkovic. To už se zdálo, že bychom se měli blížit k půlce pochodu. Z Černíkovic se šlo po asfaltové silničce, ale trochu jinak než v roce 1993 - už se nechodí na Chvojínek vpravo kolem Neštětické hory, ale vlevo. Asi nějaký restituent přestal trpět valchování své louky nohama několika stovek pochodníků. Došli jsme na silnici do Neveklova, kde u autobusové zastávky byl tajný punkt (!). Tedy žádný děda s žigulíkem viditelný na pět kilometrů až těsně před Prčicí. Předhonili jsme také "zelenou kombinézu". Děda měl na krku puštěné rádio, což se mi zdá jako dobrý nápad. Když jde (běží) člověk sám, tak to rychleji uteče. Nám také cesta do Týnce neuvěřitelně uběhla, protože jsme se mezi sebou bavili o všem možném.

Alnagonovi se u kontroly vyvlékl popruh u batohu, a tak jsme se trochu zdrželi, čímž nám úvodní skupinka definitivně zmizela. Další cesta vedla po silnici kolem hostince Roháč, Chvojínku a nechvalně známé Dubovky (už jsme tam nekufrovali) až do Neveklova. Člověk by neřekl, jak ho dokáže celkem oddělat čtyřkilometrový pochod po silnici. Na okraji Neveklova právě začaly zvonit zvony na kostele poledne. U hostince Roháč zase drobně mrholilo, ale hned to přešlo. Bylo pod mrakem, tudíž ideální počasí pro turistiku.

Byli jsme tedy v Neveklově a měli 40 kilometrů za sebou a 30 před sebou. Já a Jirka jsme vyměnili ponožky a já s Markem, Pavlem a jeho kamarádem jsme navštívili zdejší hospodu. Dal jsem si limonádu a polévku, kluci pivo a Marek ještě grog. Pavlův kamarád se za chvíli zvedl a s Jirkou, Honzou (Jirkův kamarád z dopravky) a Alnagonem vyrazili dál.

Musím zde poznamenat, že po zbytek dne už jsem Jirku neviděl. To teda Jirka pěkně pos*al. To budou usmiřovací kvóty v rudohoří (mimochodem mi usmiřovací kvóty chtěl napařit Jirka v Týnci za to, že jsme šli prý tak pomalu - chachá). My tři poseděli v hospodě o trochu déle - asi půl hodiny (hlavně kvůli tomu, že číšnice nestíhala a přinesla mi polévku až dost pozdě). Ke stolu k nám zasedl František Drtikol, který to dodrtil chvíli po nás. Prohodili jsme pár slov, on vyprávěl, že vždycky před Neveklovem má krizi. Dorazil i pan Stráský, který si dal gulášek k obědu.

Asi před jednou jsme vyrazili dál. Za sebe musím říct, že jak jsem byl v Týnci tak ňák správně rozejit, před Neveklovem mě chytla taky menší krize, ale polévka mě postavila na nohy a já vypadal z naší tříčlenné skupinky nejčileji. Šli jsme obligátní cestou přes Hůrku-Kapinos po červené značce jedním z nejkrásnějších úseků cesty - borovými lesy. Pavel vyslovil tezi, že není důležité dojít a zhebnout, ale dojít a přežít. Zároveň tlumočil názor jednoho horolezce, který prý prohlásil, že výstup na Materhorn proti pochodu Praha-Prčice není nic. Tak nevím. Přes hájovnu Zádolí jsme klesli do Strážovic. Vzpomněl jsem si na náš dávný výlet s Honzou Bumbou do nedalekých Křečovic, kde nám jedna babka zasvěceně ukazovala rodný domek mistra Josefa Suka. Za Strážovicemi jsme odbočili do kopce a vystoupali Kaplanský vrch (prý jsem jako obvykle nasadil v kopci trhák) opět s nádherným rozhledem a pak jsme třešňovým sadem klesli do Suchdola. V kopci jsem nabídl Pavlovi tabletu Ibuprofenu Léčiva na bolavé koleno. Škoda, že s námi nebyl Alnagon, možná měl s sebou i plato Alnagonu. A opět tu byl silniční úsek. Pochodu znalí účastníci si zkracovali cestu, ale my pro jistotu šli po značení a trochu jsme si zašli. Další cesta vedla poli a potom kolem rybníků Poličí, Jelito a Klobása (krásná jména - bohužel [nebo bohudík ?] jsem je vyčetl až doma z mapy) . Pavlův styl chůze stále nápadněji připomínal Karla Heřmánka, o mně bylo ale prohlášeno, že jdu pořád stejně, jako na začátku a za umělecký dojem jsem získal známku 9,7. Napojili jsme se na silničku a došli do obce Luhy, zde jsme uhli nahoru do kopce a u březového hájku začali klesat krpálkem do Kosovy Hory. U prvních domků byla soukromá občerstvovací stanice, kde jsme narazili na Alnagona, který si dával sodovku. Jak řekl, tak mu Jirkova skupina utekla hned za Neveklovem, takže šel sám. My si dali taky sladkou limonádu na doplnění cukrů a pak dorazili ten kousíček k nádraží a do centra Kosovy Hory k třetí kontrole. Dva mladíci přijeli do Kosovky autem a klidně se hrnuli ke kontrole. I takto se dá nepoctivě zdolat pochod. V nohách jsme měli 55 kilometrů, zbývalo jich patnáct a na hodinách bylo půl čtvrté. Ani zde nebyla tendence se nějak zdržovat. Po obvyklém refreshmentu z vlastních zásob a mojí výměně ponožek jsme vyrazili dál.

Stoupali jsme po silničce na Janov. Tempo jsme zvolnili, neboť nebylo kam spěchat. Na silnici jsme zkusili i pár tanečních kroků pod vedením tanečníka Alnagona, ale moc nám to nešlo. Pavel si přečetl v popisu trasy, že máme jít přes obci Mezné a pak řekl, že jestli ta ves na obzoru nebude Mezné, že se obrátí a půjde zpátky. Ano ano, taková situace byla v naší grupě. Samozřejmě to byla Dohnalova Lhota a Pavel rychle na svůj slib zapomněl. Za Lhotou jsme předhonili skupinku mládeže, která šla z Týnce a navzájem si mezi sebou házeli tenisákem. Pár hodů zbylo při předcházení i na nás. Pak jsme odbočili na polní cestu a po ní došli na bývalé místo tajného punktu, který zde ale byl, ale pro jiné trasy. Děti nám natiskly spoustu razítek se zvířátky a Alnagon nepohrdnul nabízeným čajem. Klesli jsme do obce Mezné (teprve teď !) a napojili se na silničku. I když Jirka tvrdil, že prý už se chodí jinudy, zbývajících asi 10 kilometrů vedlo po silnici jako v roce 1993. Odolali jsme všem svodům - lákání hospodského v "poslední hospodě na trase" v Mezné, ležícím dívkám na louce (i když tohle bylo silné pokušení a Pavel jen s potížemi odolal nutkání ulehnout do trávy). Klesli jsme do Jesenice. Zde jsme se já a Pavel odpoutali od dvojice Marek, Alnagon a vyrazili vpřed rychlejším tempem. Asi to bylo podvědomí, ale chtěl jsem mít tu odpornou silnici co nejdřív za sebou. Prošli jsme Bolechovice a začali potkávat putovníky s barevnými botičkami, kteří se vraceli od cíle v protisměru. Pavel statečně držel moje tempo, i když jeho pěší styl byl prostě Heřmánek.

Nápadně se také zvýšila koncentrace opilců na kilometr čvereční. Jeden byl tak nemetenej, že sotva stál, nakláněl se pod úhlem 45 stupňů a když už se zdálo, že už ho konečně gravitační zákon pohodlně uloží do škarpy, vždy to jak zázrakem vyrovnal a potácel se k druhé straně vozovky. Asi měl to těžiště jinde, já nevím. Další skupina ožralků si nesla slušnou borovici a hulákala: Vánoce,vánoce přicházejí, zpívejme přátelé. No prostě paráda. Konečně jsme dorazili do Divišovic a po dalších 3 kilometrech jsme dorazili do Prčice, cíli to dnešního pochodu. Na kostelní věži (která byla provokativně viditelná pěkně dlouho a vůbec jsme se k ní neblížili) bylo 18 hodin 20 minut. Tedy jsme celou trasu urazili za zhruba 13 hodin. Na náměstí v cíli jsme obdrželi žlutozelenou botku a cílovou tatranku. Poohlíželi jsme se po Jirkově skupině, ale nikoho jsme nenašli. Do hospody jsme si zašli na pivo a s ním jsme se usadili na trávníku na náměstí a likvidovali naše zásoby s jídlem.

Ani nám nedocházelo, co jsme dokázali. Získali jsme skalp jak pana Stráského, tak Františka Drtikola, zelené kombinézy i žlutozelených kalhot a mnoha dalších. Prostě teď už můžeme vyrazit na ten Materhorn. Slovenské rudohoří, třes se !!

Kolem třičtvrtě na sedm dorazili i Marek s Alnagonem. Já ještě obešel celé náměstí a přilehlé hospody, ale na Jirku jsem nenarazil. Abych zrekapituloval Jirkovo chování. Nejen, že mně chtěl napařit usmiřovací kvóty, ale utekl i Alnagonovi, což tohohle zapřisáhlého několikanásobného účastníka Prčic muselo zákonitě naštvat :-)). A ještě ke všemu Jiří tvrdil, že se poslední úsek nejde po silnici. Jó, jó, to bude tvrdý, Jirko !

Převládl názor, že bychom měli jet, a tak jsme se uložili do autobusu do Heřmaniček a v 19.20 s ním odjeli. V Heřmaničkách byl trochu problém vstát a dojít na perón. Koupili jsme lístky do Kolovrat a nasedli jsme do zláštního osobního vlaku, kterým jsme v 19.45 odjeli do Benešova. Zde už čekal panťákový přípoj a po půlhodinovém čekání jsme vyjeli na Prahu. Ve vlaku se nikdo neubránil zdřímnutí. Já s Markem jsme vystoupili v Měcholupech, Pavel Kučera jel na hlavák a Alnagon až do Roztok u Prahy, kde bydlí. Čekali jsme asi čtvrt hodiny na stopadesátčtyřku a za dalších 15 minut jsem byl na Horčičkově. Kolem 22.15 jsem byl doma. A JSME NA KONCI.

Zpět na hlavní stránku


David.Silar@centrum.cz
Designed by David Šilar, © 1998-2002